Kartička číslo čtyřicet jedna - 7. neděle velikonoční
Druhé setkání se sýkorkami
Tak krásný den jako ten dnešní už hodně dlouho nebyl. Nebe bylo úplně bez mraků a slunce svítilo, ale ještě nepálilo. Všechno bylo rozkvetlé. Edovi, Emě i Jáje bylo jasné, že dnes musí být celý den venku a toho krásného počasí si náležitě užít. Všichni tři se shodli na tom, že mají chuť dnes někoho navštívit. Rozhodli se, že poletí za husou Kamčou a po cestě zpátky pozdraví ještěrku Rozárku.
Zastavili se také u kříže u cesty a chvilku tam zůstali v tichosti s Pánem Bohem. Jája se nahlas pomodlila: „Nebeský tatínku, máme tě moc rádi. Děkujeme ti, že jsi pořád s námi, že nás každý den provázíš a že se na tebe můžeme spolehnout. Chceme také být s tebou, chceme ti být věrní a nechceme se za tebe stydět. Slibujeme ti, že se o to budeme snažit.“ „Amen,“ odpověděli Ema s Edou. Pak pokračovali v cestě.
Když přiletěli ke statku, na kterém bydlí husa Kamča, nemohli ji najít. Ptali se ostatních hus, ale ty také nevěděly, kde je. Chvíli tam čekali, ale husa pořád nikde. Nakonec se rozhodli, že se poletí podívat někam jinam a pak se zkusí ještě vrátit a budou Kamču znova hledat.
O pár desítek metrů dál uviděli na kvetoucí jabloni dvě sýkorky. Napadlo je, že by se s nimi mohli seznámit. Přisedli si tedy na vedlejší větev. V tu chvíli si ale uvědomili, že už se s nimi znají! Byly to přesně ty sýkorky, které se jim posmívaly v zimě na krmítku kvůli tomu, že věří v Boha. Chtěli rychle odletět, ale už bylo pozdě. Báli se, že se jim budou sýkorky zase smát, ale ty je překvapily. Sýkorky jim řekly: „Jé, to jste vy! To jsme rády, že vás vidíme. Chtěly jsme vás najít, ale nevěděly jsme, kde bydlíte. Chtěly jsme se vám omluvit, že jsme se vám posmívaly. Víte, pro nás je vaše víra v Boha hodně těžko pochopitelná. To ale není důvod, abychom se vám posmívaly. Odpusťte nám. A chtěly bychom vás také poprosit, jestli byste nám o tom vašem Bohu něco pověděli.“ Naši ptačí sourozenci byli v šoku. Tohle nečekali. Měli ale velkou radost. Sýkorkám samozřejmě hned řekli, že jim odpouštějí. Pak jim o Bohu povídali. Mluvili o tom, že je jako jejich tatínek. Že má rád všechna zvířata a všechny lidi a že jim pomáhá.
Povídali si dlouho. Eda, Jája i Ema úplně zapomněli, že původně plánovali návštěvy u husy a ještěrky. Přáli by si se sýkorkami povídat ještě dlouho, ale už bylo moc hodin a potřebovali se vrátit domů. Domluvili se s nimi tedy, že se ještě někdy potkají, a letěli domů.
Jan 17,20-23: Otče svatý, prosím nejen za své učedníky, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou jedno v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.
V dnešním evangeliu se Ježíš modlí za všechny, kdo v něj uvěří. My se také můžeme modlit za druhé lidi. A můžeme Boha prosit, aby se jim dal poznat. Každý člověk může Boha poznat – může se o něm něco dozvědět. Stejně jako sýkorky z příběhu.
Tip na modlitbu: pomodli se za lidi, kteří ti leží na srdci, protože si přeješ, aby poznali Boha.
Heslo k získání nedělní kartičky číslo 42 v neděli 5. června: Každý může poznat Boha.
