Kartička číslo osm - 30. neděle v mezidobí
Ztraceni v lese
Byl hezký podzimní den a Eda přemlouval Jáju, aby se zase vypravili do lesa. Té se však tentokrát vůbec nechtělo. Bráška ji nakonec přemluvil, ale pod jednou podmínkou: že se podívají jedině do míst, kde ještě nebyli. To pro ně ale mělo znamenat, že poletí do nejvzdálenějšího cípu lesa. Prý tam lidé postavili novou rozhlednu. Prozradila jim to teta sýkorka, která se u nich nedávno zastavila na návštěvě.
Jája si po cestě postěžovala: „Trochu mě mrzí, že se nestihneme zastavit ani za Františkem, ani za Esterkou.“ „Za to ale můžeš ty! Ty jsi chtěla letět do míst, která jsme ještě nikdy nenavštívili,“ vystartoval na ni Eda. Pak se ještě chvilku dohadovali, ale naštěstí je to brzy přestalo bavit. I přesto pak ale jen naštvaně a mlčky letěli vedle sebe.
Když už v dálce zahlédli rozhlednu, na oblohu se přihnaly černé mraky a začalo poprchat. Les se zahalil do mlhy, která postupně houstla. Jája na svého uraženého parťáka zavolala: „Co budeme dělat? Já se nechci ztratit!“ Eda jí výsměšně odpověděl: „Ty se bojíš, co? Tak si klidně leť domů, ale já se rozhodně nezaleknu nepohody, když už jsme tak blízko cíle!“ Jája se zpáteční cesty o samotě bála ještě víc než hledání rozhledny v mlze, takže zmlkla a po boku svého bratra pokračovala v cestě. Po chvíli se ale rozpršelo víc, a tak se museli schovat pod strom, aby jim nepromokla křídla. Začínalo jim také být zima, a tak se k sobě přitiskli. „Jájo, promiň, že jsem byl na tebe ošklivý,“ pověděl smutně a provinile Edík. „Já bych se ti také chtěla omluvit. Trvala jsem na tom, že chci letět až k rozhledně. Kvůli mně jsme uvězněni v dešti daleko od domova,“ odvětila Jája.
Seděli jako dvě hromádky neštěstí a přemýšleli, co budou dělat. V takovém počasí se rozhodně nemůžou vydat na zpáteční cestu. Zdálo se, že jim nezbývá nic jiného než čekat a doufat, že se brzy vyčasí. Vtom Jája dostala spásný nápad. „Už vím, co můžeme udělat. Poprosíme Pána Boha, aby nám pomohl.“ A tak se společně modlili: „Náš drahý Bože, víme, že jsme se nezachovali správně. Mysleli jsme každý sám na sebe a kvůli tomu jsme se teď ocitli v průšvihu. Je nám to líto. Chceme tě poprosit o tvou pomoc a ochranu. Nevíme, jak se máme z této situace dostat, ale věříme, že když ji svěříme tobě, ty nám pomůžeš. Chtěli bychom tě poprosit, abys nám pomohl dostat se v pořádku domů. Amen.“
Pak zase seděli a čekali. Pořád pršelo a byla jim zima, ale už se nebáli. Věděli, že jejich nebeský tatínek nad nimi drží svou ochrannou ruku. Po pár minutách se začaly mraky pomalu trhat. Probleskovalo mezi nimi slunce a déšť ustupoval. Opadala i mlha a ptačí sourozenci vděčně zamávali křídly, vnesli se do oblak a vydali se na cestu domů. „Děkujeme ti, Bože!“
Bůh slyší všechno, co mu říkáme, ať to povíme nahlas nebo potichu. Dokonce i tehdy, když to řekneme jenom v duchu, ve svém srdci. Bůh nám nejen naslouchá, ale také bere naše modlitby vážně. Bral vážně prosbu Edy a Jáji, kteří se ztratili v lese. Bral vážně prosbu slepého člověka z evangelia.
Mk 10,46-52: Slepec odpověděl: „Mistře, ať vidím!“ Ježíš mu řekl: „Jdi, tvá víra tě zachránila!“
Pokus se v tomto týdnu každý večer říct Bohu, co jsi během dne zažil.
Tip na modlitbu:
Když ti chceme děkovat, ty nás slyšíš, Bože,
když tě chceme o něco prosit, ty nás slyšíš, Bože,
když se modlíme nahlas i potichu, ty nás slyšíš, Bože,
když se modlíme v duchu, ty nás slyšíš, Bože,
ať jsme kdekoliv, ty nás slyšíš, Bože.
