Kartička číslo jedenáct - 33. neděle v mezidobí
Smutná ještěrka
V půlce listopadu už je sice docela chladno, ale ne tak chladno, aby to Strnadům zabránilo v poznávání světa. Dnes se rozhodli, že se po okolí proletí nejen Jája a Eda, ale i malá Ema s tátou. Poletovali podél luk a nikam nespěchali. Drželi se nízko u země, protože Emička se ještě zdráhala létat vysoko. Její sourozenci si občas vyletěli o něco blíže k obloze. Táta svou dcerku povzbuzoval, aby se také nebála vyletět výš, ale malé to nebylo vůbec příjemné, proto ji nenutil a držel se s ní nízko.
„Tati, můžeme si s Jájou dát závod, kdo bude rychleji na kameni u remízku?“ zakřičel na něj z výšky jeho syn. Tatínek na něj zavolal zpátky: „Ano, můžete, ale počkejte tam na nás. Za chvíli vás doletíme.“ Ptačí sourozenci hned vystartovali a nabrali tu největší rychlost, jakou jen dokázali. Na domluvené místo dorazili cobydup. A dokonce oba přistáli na kameni současně, takže soutěž skončila nerozhodně. Tatínek s Emou nikam nespěchali. Když se ale blížili do cíle, všimli si, že Eda s Jájou s někým rozmlouvají. Když přiletěli ještě blíž, spatřili dvě malá korálková očka a zelený kabátek. Byla to ještěrka.
Když Jája viděla, že už se táta se sestrou blíží, zavolala na ně: „Pojďte rychle sem, potřebujeme vás!“ Když dosedli na kámen, hned pokračovala: „Tohle je Rozárka. A je moc smutná. Rozárko, tohle je taťka a sestra Emča. Mohli bychom ti nějak pomoct?“ Pan Strnad si všimnul, že ještěrce se skutálela z oka slzička. Rozechvělým hlasem řekla: „Já nevím. Je mi smutno už několikátý den, protože je zima a sluníčko moc nehřeje. Na tento kámen jsem se celé léto chodila vyhřívat a byla jsem moc spokojená. Teď můžu být jen zalezlá někde v díře a čekat, až bude zase jaro. A to bude trvat ještě moc a moc dlouho. Tak je mi z toho do pláče.“
Ptačí rodinu napadlo, že by ještěrku mohli potěšit nějakým dárkem. Rozletěli se proto po louce a každý ulovil jednu žížalu. Pak je přinesli v zobáčcích zpátky na kámen a položili je na hromádku. Táta řekl: „Tady máš od nás dárek, ještěrko. A chtěli bychom tě moc povzbudit, aby ses snažila nebýt tak nešťastná. Víš, příroda potřebuje, aby byla zima, protože si tak může odpočinout a nabrat novou sílu, aby na jaře zase mohlo všechno růst a kvést. A i když se cítíš sama, Pán Bůh je pořád s tebou. On má celou zemi pod kontrolou. Dobře ví, co dělá, a má nás rád. A to platí pořád, ať je podzim, zima, jaro nebo léto. On je pořád stejný.“
Ptáčci pak slíbili, že novou známou ještě někdy potěší svou návštěvou. Pak se s ní rozloučili a vydali se na cestu domů. Ještěrka jim mávala a byla o mnoho spokojenější. Sice se nemohla vyhřívat na sluníčku, ale hřálo ji, že má nové kamarády a že ví, že se může spolehnout na svého Otce v nebi.
Mk 13,31: Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.
Je mnoho věcí, které se stále mění, ale my máme něco, co se nikdy nezmění. Je to Boží slovo, které máme v Bibli. Můžeš si představit, že v Bibli máme takový dlouhý dopis, který nám Bůh napsal. Boží slovo bylo napsáno už hodně dávno, ale pořád platí a vždycky bude a má ti co říct i dnes. Co řekne Bůh, to se nikdy nezmění. Na to se můžeš spolehnout. Na Boží věrnost se mohla spolehnout i ještěrka z dnešního příběhu. Je důležité, aby Boží slovo z našeho života nikdy nezmizelo. Možná si z Bible čteš doma s rodiči, možná máš svoji vlastní Bibli s hezkými obrázky a čteš si sám, možná si s jejím čtením ještě nezačal a v tom případě by bylo nejlepší to zkusit.
Společně si dnes doma přečtěte něci z Bible.
Tip na modlitbu
Dobrý Bože, děkujeme ti, že tě můžeme stále více poznávat. Děkujeme ti, že k nám mluvíš skrze Bibli. Děkujeme ti, že si v ní můžeme číst, ať už v kostele nebo doma.
