Kartička číslo dvacet dva - 2. neděle v mezidobí
Bůh se stará
Zase se ochladilo a napadl sníh. To je přesně ta doba, kdy se ptáčci musejí spolehnout na to, že je nakrmí dobří lidé. Naše ptačí rodina se proto vydala hledat nějaké krmítko.
Všichni už byli opravdu vyhladovělí. Rozhodovali se, jestli poletí do města, nebo do vesnice. Táta Strnad nakonec rozhodl, že navštíví vesnici. Když tam dorazili, obletěli postupně všechna krmítka, ale v žádném z nich nebyl dostatek zrní, aby se z něj mohla nasytit celá rodina. „Co teď? Už jsme navštívili všechna krmítka, o kterých víme?“ zeptala se máma táty. „Ne, ještě je jedno úplně u posledního domu,“ odpověděl táta s nadějí v hlase. Letěli tedy ještě tam.
Když dorazili na místo, nejdříve nemohli krmítko najít. Nakonec se ale podařilo. A ejhle, něco v něm bylo. Když si ale všech pět ptáčků posedalo na okraj, zjistili, že toho rozhodně nebude dost pro všechny. Mamka s taťkou se na sebe smutně podívali. „Budeme si to muset rozdělit,“ rozhodl táta. Udělali z trochy zrní pět hromádek a každý si tu svou sezobal. Pak přemýšleli, co dál.
„Mohli bychom ještě zaletět do města,“ navrhl Eda. „Mně by se spíš zamlouvalo, kdybyste už letěli s mámou domů, zatímco já bych se zkusil sám podívat, jestli by se tam našlo nějaké plné krmítko. Myslím, že není rozumné, abychom létali v takové zimě všichni po celém městě a zbytečně se vysilovali,“ řekl na to táta.
To se mámě i dětem zdálo rozumné. Jája ještě navrhla: „Myslím, že než se rozdělíme, mohli bychom se společně pomodlit. Bůh se o nás přece stará a nenechá nás umřít hlady.“ S tím samozřejmě celá rodina souhlasila. Rodiče moc potěšilo, že Jája o celé situaci takto přemýšlí.
A tak se společně modlili: Dobrý Bože, děkujeme ti, že jsi s námi v každé situaci, že nás máš rád a že se o nás staráš. Věříme, že jsi s námi i teď a že víš, že máme hlad a bojíme se, že nebudeme mít co jíst. Prosíme tě, abys nám dal do srdcí klid, abychom se nebáli, co s námi bude. Prosíme tě, abychom v pořádku přečkali zimu a našlo se pro nás vždycky něco k jídlu. Amen.“
Pak se chtěli vydat na cestu, ale když vzlétli k obloze, otevřely se najednou dveře blízkého domku a vyšel z nich člověk, který držel v ruce pytlík a nějakou kouli. Vydal se přímo ke krmítku. V pytlíku byla semínka, která nasypal do krmítka. Koule byla lojová, tu pověsil na strom o pár metrů dál.
Ptáčci se zaradovali. Vrátili se na krmítko a nazobali se do sytosti. „Děkujeme, Bože,“ pípla malá Emička.
Jan 2,11:To byl v galilejské Káně počátek znamení, která Ježíš učinil; tím zjevil svou slávu a jeho učedníci v něj uvěřili.
V dnešním evangeliu čteme o tom, jak Ježíš udělal zázrak. Pomohl lidem na svatbě. Změnil smutnou událost ve veselou. Stejně tak pomohl ptáčkům v příběhu. Stejně tak Bůh dokáže vytvářet hezké věci v našich životech, a to i v situacích, které se nám zdají beznadějné.
Tip na modlitbu: zkus si vzpomenout, kdy ti Pán Bůh nějak pomohl a poděkuju mu za to.
Heslo k získání nedělní kartičky číslo 23 v neděli 23. ledna: Bůh se o nás stará.
