34. Pokoj
Ježíš bydlí v mém srdci.
7. dubna 2024, 2. neděle velikonoční
Jan 20, 19: „Stanul mezi nimi a řekl: ‚Pokoj vám!‘“
Celé evangelium: Jan 20, 19–31
Víme, že je tu
Jenže procházka obyčejným lesem, ve kterém byly stromy, šišky, maliny, ostružiny a možná sem tam nějaká houba, bohužel netrvala dlouho. Asi to byl jen takový zelený ostrůvek uprostřed nehostinné krajiny. Za chvíli se totiž zase začaly objevovat suché a polámané stromy, kamení, hlína. Jako by tu nedávno hořelo.
Co však bylo ještě horší, zakřivené stromy i skály připomínaly příšery. Vypadaly jako obrovské zkroucené obličeje. Děti měly pocit, jako by vydávaly hrůzostrašné zvuky. Dívat se na ně bylo opravdu nepříjemné. Jeden strom vypadal úplně jako shrbená čarodějnice, jiný jako nějaký duch nebo skřet. Děti by nejradši zavřely oči, ale nemohly, protože by pak klopýtaly o kořeny a kamení. Klárka chytila Olivera i Sofi za ruce, každého z jedné strany. Tiskli si je, div si je nerozdrtili. Přidali do kroku a moc se nerozhlíželi nalevo ani napravo. „Mysleme na Satela!“ připomněla Sofča. Všichni tři se na něj soustředili.
Najednou jejich strach a úzkost povolily. Krajina okolo byla pořád stejně hrůzostrašná, ale oni se upokojili. Bylo to zvláštní. Měli pocit, jako by tu s nimi Satelo byl. Nikde ho neviděli, ale vnímali, že je v jejich srdci, že tu nejsou sami. Šli dál, drželi se za ruce a stále na něj mysleli. Trvalo to ještě asi hodinu. Konečně se okolo nich zase začala objevovat zeleň. Doufali, že se tento zážitek už nebude opakovat. Zároveň si ale byli jistí, že by to se Satelem opět zvládli.
Jaká znáš strašidla?
Bojíš se jich?
Co děláš, když se bojíš?
No koho se můžeš spolehnout, když máš strach?
Stalo se ti někdy, že jsi měl(a) ve své blízkosti něco strašidelného, ale nebál(a) jsi se?
