28. Pozornost
Ježíši věnuji pozornost v modlitbě a stejně tak lidem kolem sebe.
25. února 2024, 2. neděle postní
Mk 9, 2: „Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn.“
Celé evangelium: : Mk 9, 2–10
Vážka
Další den ráno tedy vyrazili na cestu. Dostali do batohu dobré jídlo i pár zákusků. Když je služebná vyprovázela zadními dvířky ze zahrady, dala jim ještě radu na cestu: „Následující úsek vaší cesty bude spletitý. Brzy ale uvidíte průvodkyni. Té se držte.“ Ani jedno z dětí nevědělo, o čem služebná mluví. Jak by taky mohly. Ale věděly, že na této cestě se vždycky všechno ve správný čas vysvětlí, takže poděkovaly za radu a vykročily mezi keře.
Cesta se stáčela tu doleva, tu doprava. A nějak často. Byla zvláštní. Taky se často rozdvojovala nebo dokonce dělila na tři další. Bylo jim to divné. Sofii to najednou došlo: „Oli, Klári, my jsme v labyrintu! Jak se odsud jen vymotáme? Můžeme tady klidně bloudit několik dní!“ Najednou nad nimi něco zabzučelo. Uviděli vážku. Zdálo se jim, jako by na ně mrkala a zvala je, ať ji následují. „To bude asi ta průvodkyně,“ pomysleli si. A vydali se za ní.
Nebylo to ale vůbec jednoduché. Vážka byla mezi keři velmi špatně vidět. Museli si dávat velký pozor, aby ji neztratili z očí. Kdyby se jen na chvilku přestali soustředit, ztratili by ji z dohledu. Takto chodili labyrintem za vážkou asi hodinu. Byl opravdu velký a spletitý. Bylo jim jasné, že bez ní by se ven prostě nedostali. Nebo jen s velkými obtížemi. Když prošli mezi posledními dvěma skupinami keřů a vynořili se na úzkém pruhu louky u řeky, tolik se jim ulevilo! Poděkovali vážce a zamávali jí. Ta se vrátila zpátky do labyrintu. Lehli si do trávy, aby si trochu oddechli. Oliver vytáhl z batohu zákusky. „Oli, co kdybych ten batoh nesla chvíli já?“ navrhla Klárka.
Ztratil(a) jsi se někdy?
Byl(a) jsi někdy v labyrintu?
Víš, jak vypadá vážka?
Jak dlouho dokážeš udržet pozornost?
Komu je dobré umět věnovat pozornost?
