Veroničina modlitba
Véronique, Veronika, byla žena, jež okouzlila Pierra a Raymonda Jaccardovy, rodné bratry a zároveň kněží, kteří prakticky celý svůj život zasvětili péči o ty nejubožejší z ubohých, zejména malomocné. Setkání s Veronikou pro ně bylo nezapomenutelné, stala se jejich blízkou přítelkyní, inspirovala jejich ducha. Její život byl od čtrnácti let navždy spojen s leprou, postupně oslepla, ochrnula, její tělo bylo znetvořeno, trpěla nepředstavitelnými bolestmi. Krutý úděl ji ale zároveň přivedl k něžnému, důvěrnému vztahu s Bohem a o svém životě vždy hovořila jako o překrásném a naplněném. Kéž by byla Veronika inspirací a posilou také pro nás...
Veroničina modlitba
Pane, přišel jsi, o všechno jsi mě požádal
a všechno jsem ti dala.
Ráda jsem si četla
a teď jsem slepá.
Ráda jsem běhala po lese
a teď jsou mé nohy ochrnuté.
Ráda jsem sbírala květiny pod jarním sluncem
a teď už nemám ruce.
Protože jsem žena,
ráda jsem se dívala na krásu svých vlasů,
na jemnost svých prstů,
na půvab svého těla:
teď je má hlava samá pleš
a na místě mých krásných, jemných prstů,
zůstalo jen pár ztuhlých kousků dřeva.
Pohleď, Pane,
na mé půvabné tělo – jak je zničené.
Ale nevzpouzím se.
Vzdávám ti chválu.
Po celou věčnost Ti budu říkat: děkuji,
protože pokud zemřu tuto noc,
vím, že můj život,
byl úžasně naplněný.
Žila jsem Lásku,
byla jsem naplněna
nad míru toho, co mé srdce žádalo.
Ó můj Otče,
jak dobrý jsi byl ke své malé Veronice.
A tento večer tě, má Lásko, prosím
za malomocné celého světa.
Prosím tě zejména za ty,
které drtí, ničí, mrzačí a k zemi sráží
mravní lepra.
To právě je především miluji
a tiše se ti za ně nabízím,
neboť jsou to mí bratři a mé sestry.
Ó má Lásko, dávám Ti svou tělesnou lepru,
aby oni už víc nemuseli znát
hnus, hořkost a chlad
své lepry mravní.
Jsem tvou malou holčičkou, Otče,
veď mě za ruku,
jako máma vede své batolátko.
Přitiskni si mě na srdce,
tak jako si táta tiskne na srdce své dítě.
Ponoř mě do propasti svého srdce,
abych tam se všemi, které miluji,
setrvala navěky.
