11. Stavba, co se nikdy nezboří
13. listopadu 2022, 33. neděle v mezidobí
Lk 21,6: Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozbořeno.
Celé evangelium: 21,5-19
Věž
„Dědo, dneska si budeme stavět z kostek!” vykřikl nadšeně Vilda, jakmile si doma vyzul boty. Dneska má dědu jen pro sebe. Šli spolu hned po škole k Vildovi domů. Amálku vyzvedla babička a vydaly se spolu na procházku do parku. „Postavíme spolu obrovskou věž!” výskal vnuk. Děda nebyl proti.
Vytáhli velkou krabici plnou lega a dali se do stavění. „Tady bude základna a odtud budeme stavět věž do co největší výšky,” vysvětloval Vilda dědovi. Ponořili se spolu do hry. Nejdřív děda Vildovi podával kostky, a když byla věž docela vysoká, vyměnili se. Vilda pak dědovi přinesl židli, aby si mohl na chvíli sednout, protože ho začínala bolet záda. Také zašel oběma pro pití. Ze společné hry měl velkou radost.
Zbývalo posledních pár kostek. Věž už byla vyšší než on. Podával je dědovi, který je opatrně skládal jednu na druhou na úplném vrcholku věže. Vtom se Vilda neopatrně ohnal… a celou věž shodil. Kostky začaly padat, bouchaly o sebe i o zem a válely se po celém pokoji. Vilík celý ztuhl, zbledl a pozoroval tu spoušť. Po chvíli si sedl na bobek, složil hlavu do dlaní a dal se do pláče.
Děda se ho snažil utěšit: „Nebuď smutný, Vildo. Postavíme ji znova.” Vilda ale plakal dál. Děda z toho byl velmi znepokojený a rád by vnukovi nějak pomohl, ale nevěděl jak. Přemohl bolavá záda, klekl si k němu na zem a objal ho. „Mrzí mě, že teď pláčeš, Vili. Vím, že tě to mrzí. Věž spolu postavíme znovu. Chtěl bych ti ale říct, že i když se nám nepodařilo postavit věž, podařila se nám dnes spousta jiných věcí. Strávili jsme spolu moc hezký čas. Povídali jsme si. Ty ses o mě laskavě staral. Donesl jsi mi židli a pití. A to je všechno důležitější než to, jestli se nám povedlo postavit věž. Postavili jsme totiž něco krásného ve svém srdci.”
Lukášova slova v evangeliu na tuto neděli mohou znít trochu děsivě. Je ale možné podívat se na ně pozitivně, když se zaměříme na to, co je trvalé a co nikdo a nic nemůže zničit. S Ježíšem se nemusíme ničeho bát, s ním můžeme ve svém srdci budovat pevnou stavbu, která se nikdy nezboří. "Kostkami" jsou naše dobré úmysly, skutky či modlitby. A zatímco viditelná věž z kostek se snadno zboří, tu naši vnitřní věž nám nezboří nikdo a zůstane nám navždycky.
Návrh modlitby
Ježíši, děkujeme ti, že nás máš rád a že na tobě můžeme stavět svůj život. Prosíme tě, buď naším pevným základem. Chceme se teď s tebou radovat z toho, co se nám už povedlo v našem srdci postavit.
Ježíši, mám radost, že jsem… (pomohl tatínkovi, byla hodná u tety...).
Amen.
