Kartička číslo třicet šest - 2. neděle velikonoční
Už zase?!
Ptačí kamarádi se rozhodli ještě jednou navštívit ježka Františka. Vyrazili na cestu k lesu hned ráno, aby mohli s kamarádem pobýt co nejdéle. Třeba se zase přidá i veverka Esterka. Ema tentokrát s Edou a Jájou letět nechtěla a zůstala doma.
V lese ptáčkům chvíli trvalo, než ježka našli. Byl velmi mile překvapený. Nabídl jim pár žížal, které právě před chvílí ulovil, a navrhl, že by jim mohl ukázat pár svých oblíbených míst v lese. Vyrazili tedy na cestu. Nikam nespěchali, užívali si jarní přírody i času stráveného spolu. Franta chtěl ptáčky zavést na kopeček, ze kterého byl hezký výhled do údolí na řeku. Když tam ale dorazili, čekalo je nemilé překvapení. Zpoza vysokého modřínu vykukoval zajíc. Ano, ten zajíc, se kterým se ptáčci viděli už dvakrát. Přesně ten, který se posmíval veverce a kterému pak pomáhali vyskočit ze závěje. Co jen chce tentokrát?
Zajíc zaměřil svůj pohled na tři kamarády, zastříhal ušima a spustil posměšně: „Jéžků, jéžků, ty máš ale krátké nožky! Nemůžeš skákat. A máš pichlavé bodliny, všichni se tě bojí!“ „To není pravda, my se ho nebojíme!“ bránili ježka Jája s Edou. „Je to náš kamarád. Nechej ho, zajíci, na pokoji. To nemáš na práci nic lepšího než se posmívat jiným zvířátkům? Tentokrát už ti to neodpustíme!“
Ptačí sourozenci byli velmi nazlobení. Ježkovi bylo smutno, a tak se ho snažili utěšit. Když se vraceli zpátky k ježkovu domečku, potkali Esterku. Vyprávěli jí, co se jim stalo. Veverka na to řekla: „Dobře jste to udělali. Já bych to zajícovi taky neprominula.“
Když se Edík a Jája vrátili domů, povídali rodičům, co se jim stalo – že se zajíc zase posmíval a že tentokrát mu to nezapomenou. Máma Strnadová zakroutila hlavou: „Myslím, děti, že to není dobrý nápad. Když zajíci neodpustíte, ublížíte tím jedině sami sobě, protože ve svém srdci budete mít pořád schovanou zlobu. Pán Bůh nám každému odpouští stejné chyby pořád znova a znova. Nechtěli byste to také zkusit?“ Sourozenci se na sebe podívali a pokrčili rameny. Máma ještě pokračovala: „Je jasné, že se asi ještě budete chvíli zlobit. Důležité ale je se pro odpuštění rozhodnout.“ Eda a Jája slíbili, že se budou zajíci snažit odpustit.
Jan 20,22-23: Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou
Už jsi se někdy pořádně umazal(a)? Tak, že se ti všichni vyhýbali, aby se od tebe neumazali? Co jsi v takové situaci dělal(a)? Šel(šla) jsi se umýt. Nemělo cenu svoji špínu schovávat. Smál se ti kvůli tomu někdo? Řekli ti maminka nebo tatínek, že tě už nemají rádi? Řekl ti kamarád, že se s takovým špinavcem už kamarádit nebude? Ne. To by přece neudělali jen kvůli takové hlouposti. Vše spraví mýdlo a voda. Bůh ví o našich dobrých i špatných skutcích, má nás ale velmi rád a tak naše špatné skutky, naše hříchy bere a omlouvá jen jako špínu na našich rukou. Nemá cenu je schovávat, když on nám nabízí odpuštění, které je smývá jako špínu mýdlo a voda. Když se umažeme, rodiče a kamarádi nás prosí, abychom se umyli od špíny, když děláme špatné skutky, když hřešíme - Bůh nám odpuštění přináší sám, protože nás chce zase obejmout a s umazancem to jde jen těžko. I my můžeme Boha napodobit, když vidíme, že naši sourozenci nebo kamarádi dělají něco špatného. Místo, abychom se na ně zlobili, abychom se jim smáli nebo dokonce o jejich chybě mluvili s ostatními, je můžeme poprosit, aby to už nedělali. A jejich „špíny“ se nemusíme nijak štítit, protože i my máme velmi často ruce taky špinavé.
Tip na modlitbu: Bože, prosím, pomoz mi, abych dokázal odpustit, když.... (dodá, za co chce prosit: když se mi kamarádi posmívají, když mi bratr nechce půjčit hračku ...) Ostatní následně nahlas přidávají: Prosíme Tě, Bože.
Heslo k získání nedělní kartičky číslo 37 v neděli 1. května: odpuštění
