Kartička číslo třicet osm - 4. neděle velikonoční
Kde tě můžu slyšet, Bože?
Je květnové dopoledne, venku svítí slunce, na louce je spousta květin a rozkvetlé jsou i stromy. Eda a Jája mají veselou náladu. Poletují nad loukou a je jim krásně. Posadili se do koruny lípy u cesty a přemýšleli, co dnes budou dělat.
„Mám nápad!“ vykřikla Jája. Oči jí jiskřily. „Pořád si říkám, že když si tak často povídáme o Bohu, mohli bychom ho zkusit najít. Rodiče už mnohokrát mluvili o tom, že nám Bůh něco říká. Ale doopravdy jsme ho nikdy neslyšeli. Co kdybychom se pokusili ho někde zaslechnout?“ Edovi se tento nápad líbil, takže se sestřičkou s radostí souhlasil. „Tak jo, zkusíme se co nejvíce ztišit, třeba ho uslyšíme.“
Zavřeli zobáčky a chvilku seděli bez jediného pípnutí. Slyšeli ale jen šustění listů. „Haló, Bože, jsi tady?“ zavolala Jája. Pak zase tiše seděli. Ale zaslechli jen bzučení včely, která letěla okolo.
Byli trochu zklamaní. Rozhodli se, že vyletí na nejvyšší strom v okolí a zkusí se zaposlouchat tam. Byli úplně potichu, ani nedutali, ale zase nic neslyšeli. Pak je napadlo, že by mohli zkusit poslouchat u země. Slétli proto dolů do trávy a přiložili hlavičky k zemi. „Slyšíš něco?“ zeptala se Jája. „Bohužel ne. A ty?“ odpověděl Eda. „Já také ne. Ale napadlo mě, že bychom to možná měli zkusit na kousku země, který není zarostlý trávou.“ Popoletěli proto o kousek dál a znova poslouchali. Jaké bylo jejich zklamání, když zase nic neslyšeli.
„Bůh s námi asi nechce mluvit,“ pípla se slzičkou v oku Jája. „To je tedy pěkný přítel. Nechápu, proč se nám nechce ozvat.“ Z jejího hlasu bylo zřejmé, že je nejen smutná, ale také se zlobí. „Pojď, Edo, poletíme domů.“
Když se ptáčci vrátili do hnízda, povídali rodičům, jak se pokoušeli slyšet nebeského Otce, ale že s nimi asi nechtěl mluvit. Máma s tátou se smáli: „Takhle to ale přece nefunguje! Boha nemůžeme slyšet ušima. Jeho hlas není jako šplouchání vody, šumění lesa, ptačí zpěv nebo lidský hlas. Není to prostě žádný zvuk. Boha slyšíme ve svém srdci.“ Eda s Jájou se na sebe chvíli nechápavě dívali. Ale Jáje se za pár vteřin rozzářily oči a radostně vypískla: „No jasně, já už vím, o co jde! Jsem si jistá, že jsem takto už Boha slyšela. Bylo to ve chvíli, kdy se nám smály sýkorky na krmítku. Zůstala jsem úplně klidná, vůbec jsem se neznepokojovala a měla jsem pocit, jako by mi Bůh říkal, že to nevadí a že je se mnou. Nic jsem neslyšela, ale cítila jsem to. Těžko se to popisuje.“ Oba sourozenci si přáli, aby takto Boha ještě někdy uslyšeli.
Jan 10,27:Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou.
Dnešní evangelium a příběh mají společný motiv poslouchání/naslouchání. Ptáčci v příběhu se snaží zjistit, jak mohou slyšet Boha. Ovečky slyší hlas dobrého pastýře. Příběh z evangelia je ve skutečnosti o Ježíši a o nás lidech. My chceme jít za Ježíšem, chceme ho slyšet, stejně jako ptáčci. Ale musíme vědět, že jeho hlas je speciální. Neslyšíme ho ušima, ale srdcem.
Tip na modlitbu:pomodli se zpěvem písničky "Ježíši kriste pastýři náš"
- Ježíši Kriste, Pastýři náš,
my, tvoje ovečky, známe Tvůj hlas,
kterým nás voláš za sebou teď.
Prosíme, po celý život nás veď.
R: Zvonky tvých oveček Tebe chválí,
nebeský Pastýři náš Králi.
- Tvá věrná náruč laskavě zve
zlekaná jehňátka ve chvíli zlé.
Ráno i večer Ty při nás stůj
a jednou přijmi nás v ovčinec svůj.
Heslo k získání nedělní kartičky číslo 39 v neděli 15. května: Boha slyšíme ve svém srdci.
