Kartička číslo třicet jedna - 3. neděle postní
Co je Emě líto
Eda, Jája i Ema se domluvili, že poletí do lesa. Chtěli navštívit veverku Esterku a ježka Františka. Ema se s nimi ještě nezná, ale to vůbec nevadí. Starší sourozenci ji představí. Všichni mají veselou náladu, v letu si prozpěvují a mírně se pošťuchují. Ema musí trochu více zabrat křídly, aby sourozencům stačila, ale naštěstí zvládá držet tempo.
Jen co se k lesu přiblížili, sourozenci už volali: „É-sté-rkó, Frán-tíš-ků! Už jsme tady!“ Ježka našli na jeho oblíbeném místě u velkých kamenů a veverka za nimi hned hbitě přiskákala. „To je krásné, že jste nás přišli navštívit. Už se nám stýskalo,“ svěřili se jim kamarádi z lesa. „Nám taky, nám taky!“ vyhrkl Eda a hned pokračoval: „Tohle je Ema, naše mladší sestra. Vzali jsme ji dnes s sebou.“ „Ráda vás poznávám,“ pípla nesměle Emča.
Pak si povídali, jaká byla zima. Esterka a František povídali, jak se jim přes zimu spalo, a ptáčci zase o tom, jak odpočívali v hnízdě, hledali venku potravu nebo u lidí krmítka se zrním. Pak si vzpomněli: „Hele, my jsme se vlastně v zimě viděli! Probudili jsme vás ze zimního spánku, když se naše Ema ztratila. Prosili jsme vás, abyste nám ji pomohli najít.“ „Ano, už si vzpomínáme,“ odpověděli jejich kamarádi. „Tak to jsi byla ty, jo? Kvůli tobě jsme museli vstávat?“ Řekli to sice v žertu, ale Emě se to příliš vtipné nezdálo. Do hlavičky se jí znova nahrnuly vzpomínky na velkou chybu, kterou udělala a kterou nahnala celé rodině velký strach. V očích se jí objevily slzy. Pípala smutně: „Já se vám moc omlouvám. Vím, že jsem se nezachovala dobře.“ „Ale neboj, my jsme to tak nemysleli. Nezlobíme se na tebe,“ uklidňovali ji ježek a veverka. Ale Ema hned pokračovala: „Já nejsem vůbec k ničemu dobrá. Jsem malá, neumím rychle létat, mnoho věcí mi nejde tak dobře jako Jáje nebo Edovi. Musejí na mě pořád brát ohled, pomáhat mi a čekat na mě, protože jim nestačím. Bojím se létat vysoko. Nejraději jsem doma s rodiči. Všichni se mnou mají jen samé starosti.“
„Ale, Emičko, my tě máme moc rádi! Nám vůbec nevadí, že ti musíme pomáhat. A že jsi nám jednou uletěla? To je sice pravda, ale kolik my jsme toho pokazili! Nikdo z nás není bez chyby. A víš, co je krásné? Že Pán Bůh nás má všechny rád a dává nám pořád novou a novou šanci. Všechno nám odpustí, když budeme chtít. Pro něho je důležité už jen to, že se snažíme žít dobře. Není to skvělé?“ „Je,“ pípla Ema. „Děkuji vám za povzbuzení. Jsem ráda, že vás mám, že se na vás můžu spolehnout a že díky vám můžu poznávat Boha.“
Lk 13,8-9: Pane, nech ho tu (fíkovník) ještě tento rok. Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese.
V dnešním evangeliu čteme o vinaři, který se přimlouval za fíkovník, který nenesl ovoce. Chtěl, aby ten fíkovník dostal ještě další šanci začít plodit. V příběhu Ema vzpomíná na chyby, které udělala, a ostatní ji utěšují a ujišťují ji, že ji Bůh má i tak rád. V životě nám něco jde dobře, a něco trochu méně. Bůh ale nepočítá počet pokusů, na které se snažíme v životě dělat dobré věci. Pro něj je důležité hlavně to, že se snažíme. Špatně je to vůbec nezkoušet.
Tip na modlitbu: Bože, děkuji ti, že mi dáváš další šanci, když… (doplňte podle sebe, např. nepomůžu rodičům; vezmu si, co není moje; odbudu domácí úkol…)“ Ostatní následně společně dodávají: Děkujeme ti, Bože.
Heslo k získání nedělní kartičky číslo 32 v neděli 27. března: snažit se
