Kartička číslo třicet dva - 4. neděle postní
Ema se bojí vrátit domů
Bylo hezké slunečné dopoledne a Emu napadlo, že by se mohla jen tak proletět. „Mamí, půjdu na chvíli ven! Budu létat jen tady v okolí, za chvilku budu doma,“ zavolala. „Dobře,“ souhlasila maminka. Ale slib mi, že budeš brzy zpátky a že nepoletíš daleko. Nedávno jsme tě museli hledat po celém okolí.“ „Neboj, mami, budu na to myslet. Vím, že jste se o mě tenkrát báli, a nechci vám znova způsobit starosti. Slibuji, že na sebe dám pozor a brzy se vrátím domů.“
A tak Ema letěla. Řekla si, že ještě nikdy nebyla sama na poli. Tak letěla k němu. Když ale celé pole přeletěla, zjistila, že na jeho druhém konci je cesta. „Hmm, kampak asi vede?“ přemýšlela. „Chtěla bych to vidět. Určitě se neztratím, prostě se jí budu držet a pak se po ní vrátím.“
A tak letěla pořád dál a dál. Cesta ale pořád pokračovala a Ema byla tak zvědavá, kam vede, že úplně ztratila pojem o čase. Už bylo odpoledne a začala ji bolet křídla. Sedla si na kámen, aby si na chvilku odpočinula. V tu chvíli jí došlo, že už by se měla vrátit domů. Bylo moc hodin. Rodiče se po ní už určitě shání. Ona ale byla velmi daleko od domova a čekala ji ještě cesta zpátky. Polekala se a přemýšlela, co bude dělat. „Slíbila jsem mámě, že se brzy vrátím. Bojím se, že až přiletím domů, bude se zlobit.“ Emču napadlo, že by se domů dnes vůbec nevrátila a že by přespala venku.
Z přemýšlení nad noclehem pod širým nebem ji ale vytrhl známý hlásek: „Jé, ahoj, Emičko!“ Byla to ještěrka Rozárka. „Co tady děláš?“ ptala se jí. „Já jsem se byla proletět. Slíbila jsem mámě, že se brzy vrátím, a už jsem měla být dávno doma. Vím, že rodiče se budou zlobit, protože se mi to stalo podruhé. Tak přemýšlím, že se dnes domů nevrátím vůbec.“ „Teda, to rozhodně nedělej!“ promlouvala jí do duše Rozárka. „Kdybys vůbec nepřiletěla, rodiče se o tebe budou bát ještě víc. Věřím, že ti odpustí.“ Ema přemýšlela nad Rozárčinými slovy a nakonec se k návratu domů odhodlala. Rozloučila se s ještěrkou a vydala se na cestu domů.
Když se vrátila, rodiče byli vystrašení, ale než stihli cokoli říct, Ema už se omlouvala: „Mámo, táto, prosím, odpusťte mi, že jsem nedodržela slovo. Je mi to líto. Bála jsem se, že se budete moc zlobit, ani se mi nechtělo vracet domů.“ Máma ji pohladila po hlavičce a odpověděla: „Už jsme tě chtěli letět hledat. Mrzí mě, že jsi neposlechla, ale hlavní je, že ses v pořádku vrátila. Odpouštíme ti. Pán Bůh taky všem odpouští. Odpouští vždycky, když litujeme toho, co jsme udělali.“
Lk 15,18: Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě.
V dnešním evangeliu čteme, že otec svého syna přijal zpátky, i když mu syn ublížil. Důležité ale bylo, že syn si své chyby uvědomil a rozhodl se vrátit domů. Se strachem se domů vracela i Ema z příběhu. Ačkoliv udělala znova stejnou chybu, rodiče jí odpustili. Stejně tak nám Bůh odpouští naše hříchy, když o to stojíme a když ho o to poprosíme.
Tip na modlitbu: Bože, děkujeme ti, že jsme na příběhu o otci a jeho synech mohli vidět, jak moc nás máš rád. Děkujeme ti, že nám odpouštíš naše chyby. Chceme ti teď děkovat za každého z nás zvlášť ...
Heslo k získání nedělní kartičky číslo 33 v neděli 3. dubna: odpuštění
