Kartička číslo patnáct - 3. neděle adventní
Pomáhat je samozřejmost
Když si dnes Eda s Jájou na chvíli vyletěli ven, potkali na lípě u cesty velmi zvláštního ptáčka, kterého nikdy předtím neviděli. Tedy spíš ptačí slečnu. Měla sytě žlutá a zelená křídla. Na žlutou byli zvyklí, vždyť strnadi mají také žlutý kabátek. Ale ta zelená jim nějak nešla do hlavy. Rozhodli se proto, že se s ptačí slečnou pokusí seznámit.
Opatrně si přisedli na vedlejší větev. „Ahoj, já jsem Jája a tohle je můj bráška Eda,“ pokusila se krasavici oslovit Jája. V tu chvíli si všimla, že slečna nevypadá zrovna vesele. „Ahoj, já jsem andulka. Jmenuji se Klárka,“ odpověděla slečna. „Nevíte náhodou, kde to jsem?“ „No přece u pole za městem. Ty jsi tu nikdy nebyla?“ zeptal se Eda. „Ne, nebyla. Já totiž bydlím u lidí. Patřím holčičce Janičce, mám u ní v pokoji svoji malou voliéru. Když mě z ní jednou vypustila, nevšimla si, že je ve vedlejší místnosti otevřené okno. Napadlo mě, že bych se mohla podívat ven, a tak jsem jí uletěla. Ale pak jsem nemohla najít cestu zpátky. Bloudila jsem mezi panelovými domy a ty se mi pak úplně ztratily z dohledu a já doletěla až sem.“
„Aha, tak ty bydlíš u lidí!“ Oba sourozenci ihned pochopili, proč takové zelené peří vidí poprvé. Přemýšleli, jak by mohli Klárce pomoct. Zeptali se jí, jestli má hlad. Měla. Rozhodli se proto, že ji vezmou k sobě domů. Snad se rodiče nebudou zlobit.
A nezlobili se. Naopak, pochválili Edu i Jáju, že se Klárky ujali. Když se všichni společně nazobali dobrého zrní, andulka jim povídala o svém životě. O tom, jak si s holčičkou Janičkou hraje, jak se učí mluvit. Moc ji to baví, nejraději by brebentila celé dny. Strnadi jí pak na oplátku řekli něco o sobě. Když se všichni vypovídali, Klárka se jim svěřila: „Moc se mi stýská po mém domově. Chtěla bych vám poděkovat, že jste mi poskytli útočiště. Ráda bych se teď ale vrátila domů. Kterým směrem mám letět, abych se dostala k městu?“ „My tě doprovodíme!“ nabídli hned Jája s Edou. Nechceme, aby ses zase ztratila.“
Vydali se proto všichni tři na cestu k městské zástavbě. Když přiletěli do města, ještě jim chvíli trvalo, než našli ten správný dům. Andulčina rodina bydlela v pátém patře vysokého paneláku se žlutorůžovou fasádou. Když se loučili, Klárka jim ještě jednou děkovala a dodala, že až příště přiletí do města, určitě ji mají navštívit. Stačí, když zaklepou na okno dětského pokoje, a ona jim zamává.
Ptačí sourozenci se pak vraceli domů a vyměňovali si své dojmy z dnešního dne. „Jsem ráda, že jsme se Klárky ujali. Myslím, že je moc důležité si navzájem pomáhat. Možná, že by bez nás už nikdy nenašla cestu domů.“ Eda souhlasil. „Když jsme ji potkali, hned jsem si vzpomněl na to, co nám často říkají mamka s taťkou. Že máme být na sebe navzájem hodní a pomáhat si. Myslím, že bylo správné, že jsme ji vzali k nám domů a rozdělili jsme se s ní o jídlo.“ Společně se dohodli na tom, že kdyby ještě někdy potkali někoho, kdo by měl hlad, rozhodně se s ním zase o něco k snědku rozdělí.
Lk 3,11: Kdo má dvoje šaty, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádné. A kdo má něco k jídlu, ať jedná stejně.
V dnešním evangeliu čteme, že Jan Křtitel říkal lidem, aby se k sobě chovali hezky a aby si vzájemně pomáhali. Eda a Jája v dnešním příběhu také pomohli andulce, která se ztratila. Kdy můžeš druhým pomáhat? Jak můžeš pomoct mamince, tátovi, babičce, sourozenci, kamarádovi, paní učitelce?
Nezapomeň na adventní úkol - tento týden budeme pomáhat druhým. Udělej každý den dobrý skutek a namaluj ho na kartu, kterou jsi si vzal v kostele. Kartu najdeš také zde. Pokud se ti podaří úkol splnit vystřihni z karty kolečko a připevni ho v kostele na nástěnku.
Tip na modlitbu:
Vlož s ostatními u vás doma do modlitby situace, ve kterých můžeš pomáhat.
Bože, prosíme tě, pomáhej nám, abychom… (každý doplní podle sebe: poslouchali rodiče, pomáhali sourozencům…)
Všichni ostatní u každé prosby společně odpovídají: Prosíme tě, Bože.
