Kartička číslo dvacet sedm - 7. neděle v mezidobí
Záchranná akce
Ve druhé polovině února je ještě dost chladno na to, aby Jája a Eda podnikali celodenní výlety. Zima je ale dlouhá a je nebaví být pořád doma, a tak se téměř každý den snaží alespoň na chvíli proletět. Nejinak tomu bylo i dnes. Chtěli se aspoň trochu prolétnout po okolí.
Rozhlíželi se po zasněžené krajině a říkali si, jaká je to krása. Pohled na bílou sněhovou peřinu je moc bavil. Také občas rádi pozorovali vločky zblízka. Velmi se jim líbilo, že je každá jiná. Žasli nad tím, jak nádherně je Bůh stvořil. Z prohlížení přírody je však vytrhnul nějaký hlásek, který volal: „Pómóc! Pómóc!“ Nebylo jim jasné, co se děje, protože ve sněhových závějích nikoho a nic neviděli.
Snažili se ale letět za zvukem a brzy našli v nedalekém příkopu nějaké zvířátko. Netušili, o koho jde, protože to stvoření bylo celé obalené sněhem. Po chvíli si však všimli dlouhých velkých uší. Byl to zajíc. A přesně ten zajíc, který se posmíval veverce Esterce. Spadl do příkopu a nedařilo se mu vyskočit ven.
Edu a Jáju však ani na malou chvilinku nenapadlo, že by ho v tom nechali. Přemýšleli, co by mohli udělat. Eda na něj zavolal: „Haló, zajíci, vydrž, pomůžeme ti!“ Jája se rozhodla obletět příkop dokola a vymyslet, jak by bylo možné zajícovi pomoct. Zjistila, že o kus dál je příkop mnohem méně hluboký než v místě, ve kterém do něj ušák spadnul. Možná by se mu tam podařilo vyskočit ven. Letěla proto zpátky a zajícovi poradila, kde má zkusit vyskočit ven. Zajíc se tam odrazil, jak jen to ve sněhu dokázal. A podařilo se. Byl z problému venku!
Potom ptáčkům děkoval. „Já jsem byl tak vylekaný a zmatený, že mě vůbec nenapadlo podívat se, jestli by se nedalo v nějaké části z příkopu vyskočit. A chtěl bych se vám omluvit, že jsem se smál veverce. Už vím, že to bylo hloupé. Děkuji vám, že jste mě v mém problému nenechali, i když jsem se k vaší kamarádce nechoval hezky.“
Eda s Jájou ušáka ujistili, že jeho omluvu přijímají. Poradili mu, aby se omluvil i Esterce. Svěřili se mu, že také před nějakou dobou ublížili ježkovi a že se jim moc ulevilo, když ho poprosili o odpuštění. Pak se rozloučili, zajíc odskákal někam pryč a ptáčci se vraceli domů.
Po cestě si ještě povídali. „Když jsem viděla zajíce,“ řekla Jája, „hned jsem si vzpomněla na Pána Boha, který má rád všechny bez rozdílu. I ty, kdo zlobí a kdo se nechovají dobře. Myslím, že se těší z toho, že jsme zajíci pomohli, že ho máme rádi jako on a že jsme mu odpustili.“ „S tím naprosto souhlasím,“ dodal Eda. Oba ve svých malých ptačích srdíčkách cítili velkou radost. Už jim ale také byla zima, a tak zamávali křídly a nabrali rychlost, aby byli co nejdříve doma v teple.
Lk 6,44: Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí.
Někdy se v životě bohužel stává, že se dostaneme do situace, kdy nám chce někdo ublížit, nebo kdy se nám nelíbí, jak se někdo chová, a není nám sympatický. Někdo nás může zarmoutit. Tohle zažila veverka Esterka, když se jí smál zajíc. V dnešním evangeliu nám Ježíš říká, že se máme snažit mít takové lidi rádi. Je to velká výzva, ale s jeho pomocí to můžeme zvládnout.
Tip na modlitbu: zkus si vzpomenout, kdy ti bylo smutno, těžko, kdy se k tobě někdo nechoval hezky a pokus se to vložit do modlitby. I když…. (doplnit situaci), Ty nás neopouštíš, Ježíši.
Heslo k získání nedělní kartičky číslo 28 v neděli 27. února: Mám mít rád i nepřátele.
Pokud se ti podařilo složit další obrázek, nezapomeň ho vzít s sebou do kostela abys mohl(a) získat zaslouženou odměnu.
