Kartička číslo dvacet jedna - Křest Páně
Špinavé peří
Venku se trošku oteplilo a částečně roztál sníh. Do jara je sice ještě daleko, ale přesto se teď dá venku sem tam najít něco k snědku. Eda s Jájou nabídli zbytku rodiny, že poletí nasbírat nějaká semínka, protože chtěli využít možnosti proletět se.
Když přiletěli k poli a dali se do hledání, zjistili, že některá místa jsou velmi rozblácená. Po poli jezdí traktor, který za sebou nechává hluboké brázdy. V nich se pak drží voda. Když se voda smíchá s hlínou, vytvoří bahno. „Pozor, ať se neušpiníš, Jájo,“ varoval sestřičku Eda. „Neboj, dám si pozor,“ na to Jája. Hledali a hledali, ale žádné zrní nemohli najít. Rozhodli se tedy, že poletí do města na krmítko. Už se chtěli vydat na cestu, když vtom Jája vykřikla: „Edo, vždyť ty máš úplně špinavé břicho!“
Bylo to tak. Brácha sice upozorňoval, ať si oba dají pozor, ale nakonec se sám ušpinil. Co teď? Takto se nemůže vrátit do hnízda.
Jáju napadlo, že by si Eda mohl zkusit bříško umýt v nedaleké řece. Letěli k ní. Zamrzlá nebyla, na to bylo venku moc teplo. Bylo třeba, aby si Eda opatrně namočil bříško. „Mně se do toho vůbec nechce,“ sdělil své sestře pocity, které v něm vyvolal pohled na vodu. „Bude to studené. A co když se namočím moc? Co když mě ta voda strhne?“ „Neboj, nestrhne,“ uklidňovala ho sestra. Musíš ale chvilku vydržet s ponořeným břichem, aby se ti hlína pořádně vymyla.“
Eda se ještě chvilku odhodlával. Pak konečně zamával křídly, vznesl se nad hladinu a opatrně se k ní zase přiblížil. Ponořil bříško do vody. „To studí!“ pískal. Jája ho povzbuzovala: „Vydrž, bráško! Ještě chvilku.“
Když se pak Eda zvedl, neměl sice peří úplně čisté, ale už to bylo o mnoho lepší. Ve vzduchu se otřepal a přistál na pevné zemi vedle Jáji. Teď se mohli ptáčci vydat do města na krmítko.
U něj nabrali do zobáčků zrní, které jim tam dobří lidé přichystali, a vydali se na cestu domů. Když doma povídali, co se Edovi stalo, máma se smála: „A víte, jak se dobře sundává z peří bahno? Necháte ho zaschnout a pak ho očistíte na sucho.“ Eda byl trošku naštvaný, že se ve studené řece koupal zbytečně. Máma ho proto uklidnila: „To nevadí. Díky tomuto zážitku si totiž můžeš zapamatovat jednu věc, kterou ti teď povím. V Bibli je příběh o Ježíši, který se nechal pokřtít. Ponořil se celý do řeky. A lidé se nechávají křtít dodnes. Kdo je pokřtěný, patří do Boží rodiny.“
Lk 3,22: Ty jsi můj milovaný syn, v tobě mám zalíbení
Křest je pro toho, kdo má rád Boha, velmi důležitá událost. Stává se totiž členem Boží rodiny a Bůh mu odpouští hříchy. Když se ponoříme do vody, voda z nás smyje špínu. Stejně tak z nás při křtu voda smývá hřích.
Tip na modlitbu: Bože, děkujeme ti, že tě můžeme znát. Děkujeme ti, že jsme součástí tvé rodiny. Že máme nejen rodinu, se kterou bydlíme, ale pak také ještě jednu velkou rodinu – církev. Děkujeme ti, že máme okolo sebe lidi, kteří nám o tobě povídají, a že tě tak můžeme stále více poznávat. Děkujeme ti za dar křtu, při kterém jsi nám odpustil naše hříchy.
Heslo k získání nedělní kartičky číslo 22 v neděli 16. ledna: voda
