Kartička číslo dvacet devět - 1. neděle postní
Eda a Jája se nedají
Je začátek března. Ještě není tak teplo, aby Jája a Eda mohli celý den někde poletovat, ale ani tak zima, aby bylo nutné být celý den schovaný v hnízdě. Proto se rozhodli, že poletí na otočku do města zamávat andulce Klárce. Vzali s sebou i sestřičku Emu.
Do města je to kousek, takže tam byli cobydup. Docela dobře si pamatovali, kde Klárka bydlí, takže už za malou chvilinku ťukali na okýnko. Andulka byla ráda, že je vidí, a zamávala na ně křídlem. Bylo jim všem trochu líto, že si nemohou popovídat, ale nedalo se nic dělat. Pak si všichni tři sourozenci sedli na větev nedalekého stromu, aby se domluvili, co budou dělat dál. Domů se jim ještě nechtělo.
Nestihli se ale ani začít domlouvat, protože je hned po dosednutí na strom čekalo překvapení. „Ahój, ptáčci!“ ozvalo se nad nimi. Byla to vosa Alenka. „Já vás tak ráda vidím. Dneska jsem zrovna poprvé vyletěla z hnízda. Viděla jsem vás z dálky, tak jsem si říkala, že vás pozdravím.“ Všichni měli z milého setkání radost. Povídali si o tom, jak prožili zimu. Alenka jim vysvětlila, že byla celou zimu se svými kamarádkami vosami zalezlá v hnízdě, ale že dnes už se odvážila vykouknout na svět. Ptáčci jí zase vyprávěli o tom, jak si doma v teplém hnízdě povídali s rodiči nebo hledali krmítka se zrním, která jim hodní lidé připravili.
„Vy jste neměli co jíst? To mě mrzí,“ řekla jim na to Alnkea. „Mám pro vás ale dobrou zprávu. Znám místo, kde je jídla dost a dost.“ „Super, tak nám řekni, kde to je!“ zaradovali se ptáčci.“ „Vidíte támhle za panelovými domy tu velkou kostku? To je sklad potravin. Nahoře u střechy je díra, tou můžete vlétnout dovnitř a vzít si tam, co chcete.“
Ptáčci se na sebe podívali. Chvíli bylo ticho. Všem třem ale bylo jasné, co chtějí říct. Jako první se odhodlal Eda a za všechny tři vose vysvětlil: „Alenko, děkujeme ti za nabídku. Do skladu ale nepoletíme. Když nám něco nasypou na krmítko, tak to s radostí sezobeme, ale co nám lidé sami nedali, to jim nechceme brát.“ Vosa je ubezpečovala: „Nebojte, nikdo na to nepřijde. A kdyby vás někdo viděl, stihnete uletět.“ Oni jí ale opakovali, že krást jídlo lidem nechtějí.
Pak se rozloučili a letěli domů. Jája po cestě Edovi vyjádřila vděčnost: „Edíku, děkuji ti, že jsi to za nás za všechny nahlas řekl. Věděli jsme, že to cítíme všichni stejně. Ani jeden z nás nechtěl nic ukrást. Jsem ráda, že jsme to neudělali.“
Lk 4,1-2: Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha svatého. Duch ho vodil pouští čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel.
V evangeliu čteme o tom, že ďábel Ježíši radil, aby něco udělal. On ho ale neposlechl. V životě potkáváme spoustu lidí, kteří to s námi myslí dobře. Třeba rodiče nebo paní učitelky. Ty posloucháme. Ale také se nám může stát, že nám někdo radí něco, co není správné. V příběhu radila vosa Alenka Edovi a Jáje, aby letěli do skladu s potravinami a vzali si tam nějaké jídlo. Oni ale nechtěli, protože věděli, že to jídlo někomu patří, a nechtěli mu ho ukrást. A nám by se klidně mohlo stát něco podobného. Také by nám třeba někdo radil, abychom si vzali, co nám nepatří. V takových chvílích chceme být stateční jako Ježíš a nepodlehnout, ale zachovat se tak, jak je to správné.
Tip na modlitbu: zkuste doma společně přemýšlet o tom, v jakých situacích musíte odolávat nějakému pokušení. Pak tyto situaci odevzdejte v modlitbě. Jeden řekne: „Když… (doplní situaci: ...si chci jít místo psaní úkolů hrát; se mi nechce splnit, co jsem slíbil; se mi chce vzít něco, co není moje…) a zbytek společně dodá: „...chci odolat jako ty, Ježíši.“
Heslo k získání nedělní kartičky číslo 30 v neděli 13. března: Chci odolávat pokušením jako Ježíš.
