Kartička číslo čtyři - 26. neděle v mezidobí
Špatně vymyšlená hra
Hned následující den začal Eda přemlouvat svou sestru: „Jájuš, poleťme zpátky do lesa, mně se tam moc líbilo!“ Jája souhlasila, protože se jí jejich poslední výlet také moc líbil. Hned po snídani proto natěšeně vyletěli z hnízda a vydali se na cestu k lesu. Přáli si, aby mezi vzrostlými stromy zase potkali Esterku.
A potkali. Dokonce je vyhlížela hned na kraji lesa. „Ahoj, kamarádi! Já jsem tak šťastná, že jste tady. Doufala jsem, že zase přiletíte, moc se mi to s vámi včera líbilo.“ Všichni tři měli z opětovného setkání velkou radost. Hned začali společně vymýšlet, co budou dělat. Esterka navrhla, že by mohli sbírat žaludy, pak si sednout na vrcholek nejvyššího stromu a soutěžit, kdo s jedním z plodů dohodí nejdál. To se ptáčkům líbilo, a tak měl už za malou chvilku každý v zobáčku po jednom žaludu.
Každý se pak snažil dohodit co nejdál. Veverka ale pořád vyhrávala, protože se mohla se svými pacičkami pořádně napřáhnout, zato ptačí sourozenci se museli spolehnout jen na své zobáčky. Po pár kolech je to přestalo bavit. Navrhli proto, že by mohli zkoušet pouštět žaludy na kameny a slétli o několik pater větví níže.
V listí vedle balvanů uviděli ježka. Jája pošeptala kamarádům: „Vidíte ho? Co kdybychom se zkusili strefit do něj? To by mohla být velká zábava.“ Eda s Esterkou přikývli a škodolibě se usmáli. Nejdřív házela Esterka, ale netrefila se. Po ní Eda, ten ale také minul cíl. Jája chytila do zobáčku žaludovou munici, vylétla do vzduchu, opatrně se vznesla přímo nad ježka a pustila ji. „Au! Vy uličníci!“ ozvalo se zespoda. Ježek, který byl ještě před pár sekundami do půl těla zahrabaný v listové peřině a spal, vylezl na světlo a zamířil svým pohledem směrem ke vzrostlé borovici, na které seděli Jája, Esterka i Eda. Všichni tři se polekali. Uvědomili si, že tahle lumpárna od nich vůbec nebyla hezká. Ve strachu z ježkova hněvu veverka odskákala někam na druhý konec lesa a ptáčci vyplašeně uletěli až domů. Jája měla v očích slzičky.
Doma se rodičům přiznali, co v lese provedli. Tatínek ani maminka Strnadovi se ně nezlobili, protože viděli, že svého chování upřímně litují. Maminka si ale neodpustila pár slov. „Víte, děti, kdybychom si všichni navzájem dělali naschvály, tak by se nám tady na zemi moc špatně žilo. Svoje nohy, křídla i zobáčky bychom se měli snažit používat k hezkým a dobrým věcem. Svým zobákem můžeme zazpívat písničku, nebo do něj taky můžeme vzít žalud a pustit ho někomu na hlavu.“ Edík s Jájou pak slíbili, že žaludy, ale ani žádné další plody už po žádném zvířátku házet nebudou.
Své smysly, ruce a nohy můžeme použít k dobrým i špatným věcem. V dnešním evangeliu nám Ježíš radí, abychom se snažili těm nesprávným vyhýbat. Říká nám: „Svádí-li tě tvá ruka, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez ruky, než abys přišel s oběma rukama do pekla, do neuhasitelného ohně.“ Takto pak mluví i o oku a noze. To jsou hodně drsná slova! Ježíš nás ale nechce strašit, ani po nás nechce, abychom si opravdu usekli ruku, nebojte se. Jen chce vyjádřit, abychom si dávali pozor na to, co rukama děláme, protože je důležité, abychom tady na světě dělali dobré věci.
Zkus si během tohoto týdne více uvědomovat, jak využíváš své ruce, nohy a smysly - k dobrým nebo špatným věcem?
Tip na písničku, kterou můžeš použít jako modlitbu: „Věřím, že voláš mě, ó Pane můj“ (zpěvník Hosana č. 191)
