Expedice „Karas in“

V sobotu 14. června 2014 se opět po roce uskutečnil výlet rodin poličské farnosti, který je pořádán každoročně jako top akce na ukončení školního roku manželským společenstvím. Tentokrát byl přijat námět (ostatně jako v několika posledních letech), od osvědčeného výletního plánovače a vůdce výpravy,  Aničky Navrátilové. Téma znělo: „Expedice Karas in.“

Sedm aut naplněných až po střechu účastníky akce dostalo od vůdce výpravy pokyn sejít se v daný čas na předem určeném místě – tedy u samoobsluhy v obci Vír.  „Expedice Karas in“ mohla začít. Nálada byla výborná, naše představy překypovaly očekáváními. Mnozí z účastníku výletu na dně batůžků skrývali háčky, vlasce a pytlačky, někteří se netajili svými rybářskými lístky. Děti se ukázaly jako prozíravá stvoření, neboť ještě před odjezdem v samoobsluze nakoupily kvanta návnady – pytlíky s žížalami super kyselými. Muži u koruny hráze pečlivě pročítali informační desky naučné stezky, které informovaly o hloubce vody, výšce hráze, kubících a teplotě vody, ale také o vyskytujících se vodních živočiších. Jejich oči s nadějí ulpívaly na názvech jako třeba: mřenka, mník, karas, kapr, lín, a doslova hltaly zmínky o štikách, sumcích a úhořích. Ženy kontrolovaly, zda mají dostatek chleba jako přílohy.

Podél pobřeží přehrady jsme putovali dlouho. Zcela nás zaskočilo, když vůdce naprosto neočekávaně odklonil směr výpravy od vodní plochy směrem vzhůru do strmého zalesněného kopce. Drali jsme se po kamenité stezce, místy poponášeli kočárek i děti, křesťansky jsme se vzájemně podpírali a povzbuzovali. Vlhli jsme námahou i občas padajícím deštěm. Byli jsme zcela vysílení, když nám do oka padla v křoví u cesty nenápadně stojící oprýskaná dopravní značka: „Obec Karasín“. A tehdy i ti méně znalí angličtiny pochopili, že v expedici „Karas in“ nepůjde ani o karase ani o rybolov.   

Zklamání bylo obrovské. Dokázala je snížit snad jen parádní rozhledna nad Karasínem, na kterou jsme všichni vystoupali, abychom se pokochali okolím. Zcela nás usmířil až pod ní fungující bufet, kde jsme mohli složit svá unavená těla. Ne tak děti, a dokonce ani ty nejmenší. Ty únavu nepocítily a poté, co se posilnili zmrzlinou a palačinkami z bufetu a zazdily je domácím řízkem a již zmíněnými super kyselými žížalami, vrhly se na všechny atrakce, které jim místní dětské hřiště poskytovalo. K odchodu jsme je museli doslova tahat.

Z Karasína jsme k přehradě Vír a k odstaveným autům seběhli coby dup. Pro tento den jsme měli jasno: „Vůdce výpravy dodržel slovo: Karas zůstal in, tj. Karas zůstal v přehradě…“ Takže našemu vůdci posíláme vzkaz závěrem: „Díky Aničko! A slibujeme, že se v příštím roce budeme o trochu míň učit angličtinu.“

Dvořákovi Květná